Vítejte!

Vinařství KERN

Naše rodinné vinařství navazuje na zdejší vinohradnickou a vinařskou tradici a také na tradici předků, kteří přišli do Březí v šedesátých letech minulého století z velkopavlovické podoblasti. Již dědeček Davida Kerna Josef byl známý z místních výstav, v původním sklepě po dědečkovi pak vzniklo dnešní střední vinařství.

Petr a David Kernovi (otec a syn) věří, že když přistupují k vinařskému dílu s péčí a láskou a dávají do něj celou svou vinařskou duši, projeví se to v hroznech a ve výsledném produktu – víně.

Bez péče, lásky, bez vinařovy duše k vínu a hlavně bez pokory a úcty k přírodě nikdy nemohou být dobrá vína, jejichž jméno budujeme.

Obec Březí

Obec Březí, dříve Prátlsbrun, od osobního jména Bratilo + brunn, německy Bratelsbrunn, nynější název používá od roku 1949, západně od Mikulova je poprvé jmenována v roce 1249 a náležela dolnokounickému klášteru. Starý Bratelsbrunn byl však zpustošen válkami a téměř srovnán se zemí. Vyhlášení majitele hraběte Františka z Thurn -Valsasina z r.1576 k osídlení je nejstarší listinou v novodobé historii obce, je to rodný list Bratelsbrunnu – Březí a jeho nabídku využili především rakouští kolonisté. Již v roce 1585 stála tu nová obec, která dostala 21. srpna téhož roku právo obecní pečeti: /v zeleném čtverci červené pole, v němž v bílé barvě studna, do ní ponořena pečeně/ a současně výsadu pro svou vinařskou horu „Suchentrunk“ zvolit ze svého středu dva perkmistry, kteří měli vykonávat horenské právo a s viniční úrodou nakládat ku prospěchu obce, toto privilegium stvrzeno v r. 1678 a znovu 11.srpna 1753, přesto se dostala obec do sporu s Dolními Dunajovicemi o horu „Suchentrunk“. Březí značně utrpělo koncem třicetileté války, jeho stav se však rychle zkonsolidoval a dle tereziánského katastru zde bylo již 246 měřic vinohradů. Další největší pohromou pro moravské vinice byl révokaz, který zlikvidoval kolem r. 1900 i vinohrady v Březí.

Jak to bylo dříve i ve starém sklepě

Dědeček Josef KERN /*1927 +2007, rodák z Nosislavi/ se svou manželkou Annou /rodačkou z Velkých Němčic/ se přistěhovali do obce Březí v šedesátých letech minulého století a založili tak tradici rodu v této obci. Navázali na tradici předků ze současné vinařské velkopavlovické podoblasti, kde zvláště městečko Nosislav má bohatou a slavnou vinařskou historii. Vinohradničili v malém tehdy záhumenkovém hospodářství. I při těžké práci v zemědělství nezanedbali výchovu svých dětí, což se projevuje v soudržné toleranci“březáků“! Babička Kernová s pýchou jí vlastní příležitostně připomínala:“Kolik nás už vlastně je?„

Ale víno vyráběl dědeček Josef sám ve starém sklepě, kteří Kernovi mohli zakoupit k přidělenému rodinnému domku v Březí. Děda byl správný „frajer“, měl rád vše, co se točilo kolem vína, společnost nikdy neodmítl. Jako vinař byl známý z místních výstav, byl také dříč a zajímala ho jak politika, tak i malé drobnosti z historie týkající se především pracovního nářadí a nástrojů vinařů a zemědělců. Někteří z nás mají ještě v paměti jeho „museum nářadí“ ve starém sklepě.

Nějaké drobnosti se podařilo uchovat, hlavně máme schovanou malbu a nápis ze starého sklepa, znázorňuje bujaré sklepní veselí a je zde nápis“ Už vím v čem to vězí, že nejlepší je v Březí!“. Proto mějme v úctě někdy i tvrdou vinařskou práci a přibližujme její krásu i lidem z jiných krajů, važme si našich předků!

Dřevěný březácký vřetenový lis z r. 1807

Lis byl postavený před naším vinařstvím v r. 2007 při 200-letém výročí lisu. Lisování hroznů, při němž se odděluje mošt od pevných součástí se provádí na lisech, které prodělaly vývoj od tradičních rozměrných forem až k moderním, prostorově málo náročným strojům.Vřetenový typ lisu je velmi starého původu a využívali ho již Římané především při valchování sukna. Rozměrné dříve používané kládové lisy byly od 18. století postupně nahrazovány lisy vřetenovými. Pro moravskou vinařskou oblast jsou typické lisy s jedním šroubem. Historické doklady nasvědčují, že hlavně působení rakouského vinařství zanechalo nejznatelnější stopy v pohraniční oblasti jižní Moravy, což je zřejmé především v terminologii, v níž jsou častá slova německého původu. Dotýká se to i obce Březí a především našeho lisu. Tento dřevěný vřetenový lis byl vyzvednut ze sklepa od p. Františka Vykoukala, předchozí majitel František Oborný, který na něm ještě jako poslední lisoval někdy v šedesátých letech min. století. Lis byl renovován a zpřístupněn veřejnosti před vinařstvím KERN. Dokumentuje tak zašlou historii vinařství v obci Březí.

Lisy byly zhotovovány z dubového dřeva. Při jejich výrobě se užívalo co nejméně železa. Dřevěný vřetenový moravský lis (pres) se skládá ze dvou vysokých silných sloupů zvaných klanice (stojky), které udávají výšku lisu. Podle V. Frolce mají úzké regionální rozšíření opěry klanic. Na Moravě jsou známy jen na Mikulovsku /Valtice, Úvaly, Březí, Hlohovec/, kde mají zahnutý tvar a někdy jsou profilovány, což nebylo nebo se nedochovalo u našeho lisu. Do klanic jsou zapuštěny dva trámy, horní a spodní. Horní trám se nazýval hinšt, (termín odvozený z něm. Hengst). Dolní trám má název kláda nebo grunt. Klanice, hinšt a dolní kláda vytvářejí rám lisu. Hinštem prochází silné vřeteno (šroub), který je na dolním konci zakončen hlavou, což je typické pro moravské lisy. Do otvorů v hlavě se zasunovala páka (sochor), jímž se otáčelo šroubem. Běžnější vývojově pokročilejší způsob otáčení šroubem spočíval v tom, že sochor, který měl délku 3 až 4 m a na druhém konci byl spojen provazem (táhlem) s otáčivým sloupem (rumpálem), který byl zasazen do podlahy a stropu lisovny a otáčením rumpálu krátkou tyčí se uváděl šroub lisu přes provaz a sochor do pohybu. Hroznová šťáva vytékala z dřevěné mísy obdélníkového tvaru zvané koš (okřín, korštuk).

Lisy byly vyráběny vesnickými tesaři, jejichž dovednost přesahovala často rámec řemesla, zasahovala až do oblasti umělecké a projevovala se snahou po výtvarném ztvárnění lisů, výzdoba se uplatňuje hlavně na hinštu. Taktéž náš lis má nejjednodušší výzdobu uprostřed hinštu – letopočet F 1807 zasazený do obdélníkového rámečku. Nad obdélníkovým rámečkem je v ose vertikálně mohylovitý rámeček, uprostřed zúžený. Na vrcholku mohyly je vyryt jednoduchý kříž, v místě zúžení je po stranách pravděpodobně zkratka jména majitele lisu, velká písmena L S.

Dřevěné vřetenové lisy byly zastoupeny na Moravě od 17.-19. století. U většiny vřetenových lisů bylo dřevěné vřeteno vyměněno za železné a dřevěná mísa nahrazena betonovou. Počátkem 20. století začaly pronikat na Moravu ojediněle moderní druhy lisů. Masově se začaly šířit železné vřetenové lisy po první světové válce. V současné době se používají moderní hydraulické lisy, přechází se k šetrným pneumatickým lisům.

Tak i náš dřevěný vřetenový lis vyzdvižený ze sklepa v roce 2007 v Březí, (mimochodem v tuto dobu měl již nádherné výročí 200 let, což patřičně ztěžovalo jeho renovaci, při níž plně uplatnil svoji dovednost Antonín Machálek, také za ty roky proteklo přes lis jistě pořádně vína), patří ke starým dokladům vinařské hmotné lidové kultury v obci Březí i na Moravě.

Zbytek železné opony

Původně označoval pojem „železná opona“ v němčině i češtině ochrannou stěnu, která byla po několika požárech zavedena povinně v každém divadle, aby se oddělilo jeviště od hlediště. Winston Churchill použil tento slavný výraz veřejně 5. března 1946 a přirovnal tak obraz absolutního rozdělení dvou prostor na poválečnou situaci mezi Východem a Západem. V letech 1950 až 1951 byly na hranicích vybudovány zátarasy, které vlastně fyzicky tvořily „železnou oponu“, nikdo nesměl ven ani dovnitř.

Tak i u obce Březí, která leží na hranicích s Rakouskem, hned za obcí v těsné blízkosti nádraží byla železná opona – ženijně technický zátaras (ŽTZ), skládal se z ochranného plůtku s pomocnou signalizací, trasy telefonního vedení, asfaltové komunikace, vnitřního kontrolního pásu, pěšinky podél signální stěny určené pro údržbu, signální stěny profilu T, vnějšího kontrolního pásu a stěny tvořené pletivem. Oboustranné oplocení signální stěny zabraňovalo kontaktu zvěře se signální stěnou a vyvolávání planých poplachů (při každém zkratu na stěně byl vyhlašován pohraniční poplach pro celou rotu). V dobách normalizace, (70.-80. léta) docházelo k vylepšování systému ŽTZ v duchu projevu Gustáva Husáka:

“Hranice niesú korzo, aby sa tu volakdo prechádzal!“

Kus drátěného plotu–ŽTZ, (který rozděloval Rakousko a tehdejší Československo), jsme zachovali u nás ve vinařském dvoře jako raritu po jeho likvidaci, protože po změnách v listopadu 1989 došlo konečně k pádu železné opony a hranice je opět otevřená. Cesty, které dříve strážila hraniční policie, jsou dnes součástí mezinárodní turistické sítě a národních parků, příroda u hranic, protože to byla čtyřicet let oblast nikoho, zůstala téměř nedotčena. Návštěvníci z obou zemí využívají příležitost ke krátkým výjezdům a výraz „sousední země“ zde tak dostává svůj nový rozměr.

Pozn: Popis „drátů“, jak se neoficielně nazývala hranice. Znal jsem výrok z oněch let, /nevím, jestli je pravdivý nebo si ho lid vymyslel/ co říkal údajně jeden zaměstnanec: “Když jsem pracoval ve vápence v Mikulově, tak jsem i zajíce viděl utíkat do Rakouska!“

Vinohradnický pes

Listuji ve vinařském slovníku a marně hledám, jaký je vlastně rozdíl mezi pojmem vinařský a vinohradnický. Vždyť pro našince je to skoro stejné. Pod pojmem vinohradnictví se rozumí výsadba a pěstování révy vinné k produkci vinných hroznů, a také jejich sklizeň, zkrátka vše, co souvisí s prací ve vinohradě. Pěstitelem révy vinné je osoba, která se zabývá vinohradnictvím. Ve slovníku pod pojmem vinohradnický jsem našel jediné podstatné jméno a to traktor. Pod pojmem vinařský ani jeden znak, pod vinařská je znaků o trochu víc, evidence, obec, zóna, vinařské stezky, dokonce vinařské bratrstvo. Tak si řeknete, jak se podíváte na titulek, co je to za nesmysl, jak může být vinohradnický pes? Znalci z oboru kynologie (to je nauka o psech) by nám určitě řekli, že psí plemena se dělí na pracovní psy, pak jsou to lovečtí psi, teriéři, chrti a společenští psi. A to se ještě dělí dál na honiče, slídiče, barváře, jezevčíky, krátkosrsté, dlouhosrsté a bůhví, co ještě.

Ale žádné jiné domácí zvíře lidský zájem a péče tak nezměnily jako psa. Tak mně dovolte, abych vám představil i našeho psa. Z předchozího dělení ani nevím, kam bych ho mohl zařadit, čistokrevná rasa to není, spíš trochu jezevčíka a taky foxteriéra. Je to vlastně „voříšek“, který vděčí za svůj vzhled těmto pradědečkům. Je větší jako liška a taky tak zbarvený a drsnosrstý. A také má vlastnosti psa služebního, (neustále si leží před naším vinařstvím a vítá návštěvníky), slídiče (ve vinohradě vyslídí každého špačka a zajíce) a honiče ( a také je pořádně prožene!). A je to taky společník, který nezkazí žádnou legraci, teď už je trošku starší, (sem tam si pospí), ale v mládí byl určitě hravější a veselejší. A že je chápavý a inteligentní, to si pište, no jak je možné, že pozná „šéfa“, ať přijíždí v autě nebo ve vinohradnickém traktoru na sto metrů. Zvuk traktoru ten mu neuteče, ten má nejraději a už si to mete za ním směrem k Liščímu vrchu a drží se za traktorem tak, jak se kdysi držela v patách tlupě pralidí vlčí smečka. A že prací se ve vinohradě dělá za vinařský rok habaděj, tak si spočítejte ty naběhané kilometry. Pravda, někdy vzhledem k jeho přítulnosti, věrnosti i stáří se mu dostane odměna ve svezení, to se pak tváří, jako že k nám patří odjakživa – (vždyť já jsem taky váš kamarád, co na tom, že čtyřnohý), když zaujme své čestné místo v autě a schoulí se do psí polohy. A málem bych zapomněl na nejdůležitější věc, jak se vlastně ten náš vinohradnický pes jmenuje, říkáme mu „Rex“, to znamená v překladu král, vladař. A tak není divu, že má tak kladné vlastnosti a znaky.

Podle psí historie vždy s novými požadavky, které lidé na psy kladli, se vyvíjely další typy psů. Tak dnes už existuje kolem tří set uznaných plemen. Jejich skutečný počet je však určitě daleko větší, říká se, že trojnásobný. Ale myslím si, přátelé, že je nejvyšší čas obrátit pozornost na dnešek. Když existuje plemeno bernardýnů, švýcarských salašnických psů, chrtů z Malty, tak proč by v naší republice nemohl být vyšlechtěn vinohradnický nebo vinařský pes. Aby si jej jednou budoucí generace vinařů a milovníků vín mohly vyhledávat ve vinařském slovníku.Vždyť možná už to plemeno dávno existuje!

Vašek Fiala
5.10.2007
Pozn.: Věnováno Petrovi
Tato vinařská povídka vyšla v časopise Vinařský obzor č.3/2008.

SKLEP

Petr Kern začal hospodařit v původním sklepě otce, kde pak začalo vznikat dnešní vinařství. Postupně byl přikoupen sklep sousední, nazývaný Jarošův po původním majiteli.

Od roku 2000 vinařství sídlí v moderní provozovně, která byla postavena na místě obou starých lisoven. Nové sklepní hospodářství na ulici Sklepní v sobě spojuje výrobní a skladovací prostory spolu s vinařským dvorem, současně byl přistaven sklep pro uložení lahví.

Hrozny zpracováváme šetrně, bílá vína se vyrábějí technologií řízeného kvašení a před lahvováním zrají v nerezových tancích, červená čekají před uvedením na trh vždy nejméně rok v dřevěných sudech. Současná kapacita dosahuje objemu kolem 50 000 lahví ročně.

 

Rádi vás uvítáme v našem rodinném vinařství!

sign

Vinohradnická a vinařská tradice

Navazujeme na tradice našich předků

Bez péče, lásky, bez vinařovy duše k vínu a hlavně bez pokory a úcty k přírodě nikdy nemohou být dobrá vína, jejichž jméno budujeme.

0
ha
nejlepších viničních tratí
0
keřů
vinné révy
0
lahví
přívlastkového vína
0
let
Rodinné tradice

Naše vinice

Z historie víme, že jedna z viničních tratí v Březí se nazývala „In suchen Trüncken /ještě dříve In Alten Weingebirg/, což v překladu doslovně znamená “hledáme pití“ a tady se dá opravdu najít dobré pití.

Současné březácké viniční tratě Liščí vrch (284 m) a Ořechová hora (265 m), které leží na jižních úbočích kopců Dunajovické vrchoviny náleží k nejteplejším oblastem jižní Moravy.

Vždyť mikulovský bioregion je nejtypičtější panonský region u nás. Zbytky původní lesostepní květeny se zde uchovaly jen ve zbytcích na mezích, jsou charakterizovány teplomilnými druhy a společenstvy. A v těchto velmi teplých polohách se mimořádně daří i révě vinné. Když jedete po silnici od Mikulova, před obcí po pravé straně vás vítají vinohrady Ořechové hory. Ještě lepší je výhled ze silnice od Dolních Dunajovic do Březí, když se vám na vrcholku kopce otevře čarokrásný pohled do obce Březí, na Mikulov a dále do Rakouska, po levé straně máte vinice Ořechové hory, po pravé pak Liščí vrch.

Máme štěstí, že naše vinice se nachází právě v těchto dvou tratích, kde obhospodařujeme 23 ha.

Prozkoumejte naše vína

Vyberte si to nejlepší z naší nabídky

Ty nejlepší vína

Obhospodařujeme vinice v nejteplejší mikulovské vinařské podoblasti. Za jedny z nejlepších viničních tratí se vždy považovaly tratě, které leží na úbočích kopců Dunajovické vrchoviny. V těchto tratích a to Liščí vrch a Ořechová hora jsou naše vinice.

Naše vinice

V SAMÉM SRDCI NEJLEPŠÍ VINAŘSKÉ OBLASTI

Víno, sklep, pohostinost a vinice

Vše si můžete prohlédnout v naší galerii.

Naše firma má charakter především rodinný, bez každodenního úsilí všech pracovníků bychom se nemohli řadit k dobrému a snad i modernímu vinařství, což je naším cílem při dodržení filozofie „zdravý hrozen — kvalitní víno“.  Ve fotogalerii máte tedy jedinečnou  možnost podívat se do našich vinic a sklepů a poznat tak naše každodenní snahu o ty nejlepší vína.

Více fotografií